Rubrika: Z četby

Před více než rokem prolétla zpráva o mimořádném nálezu zlatých klenotů nedaleko Mšece, pocházejících z doby rozpadu Západořímské říše. Jednalo se víceméně o náhodný objev detektorářů, kteří spolupracují z rakovnickým Muzeem TGM. Můžeme říci, že naštěstí, ale spíše se jedná o výsledek příkladné činnosti archeologů muzea, neboť právě oni rozvinuli systematickou spolupráci s amatérskými zájemci o tento obor. Tím se výjimečný nález dostal okamžitě tam, kam patří – do odborné instituce, jež zajistila nejen záchranu těchto cenných památek, ale iniciovala jejich výzkum na mezinárodní úrovni. Výsledkem je špičková interpretace s rozsáhlým kontextem.

Rakovnické muzeum se už v minulosti dokázalo úspěšně zaměřit na hodnotná regionální témata s přesahem do českých a celoevropských dějin. Důležité je, že výsledky vždy dokázalo dovést do podoby zajímavých publikací, a tím je natrvalo poskytnout veřejnosti. Na mysli mám například interpretaci keltského osídlení v oblasti Mšeckých Žehrovic, jemuž vévodí známá opuková skulptura (Příběh nejkrásnější keltské hlavy, 2011), nebo výzkum bojiště z roku 1620 mezi Rakovníkem, Olešnou a Lišany, kde se odehrála nejznámější předehra Bílé hory (Bitva u Rakovníka 1620, 1. vyd. 2011). A nebylo by to muzeum, kdyby získané poznatky nezhodnotilo i povedenými výstavami, expozicemi, přednáškovými cykly, workshopy nebo exkurzemi v terénu.

Vedle dalších témat, která muzeum prezentuje, lze směle říci, že klenoty z oblasti Mšece představují zatím vrchol tohoto úsilí. Stojí za ním především archeoložka muzea Mgr. Kateřina Blažková, zásadní iniciátor všech těchto zajímavých výstupů. Knížka prozrazuje zkušeného vědeckého pracovníka, organizátora a editora. Výsledek budí o to větší respekt, že zdařilá odborná publikace se zrodila v regionálním muzeu a také tým místní rakovnické firmy Lokša PrePress, vedený neméně zkušenou Pavlou Zimmermannovou, ji obdařil nápaditou grafikou.

Z celého svazku vyzařuje náročná mezioborová spolupráce. Jedná se vlastně o soubor textů nejrůznějších českých i evropských odborníků, kteří se vyjadřují k jednotlivým aspektům zlatého pokladu. Texty jsou řazeny tak, aby sledovaly příběh, cestu zlatých šperků od jejich pravděpodobného vzniku až k místu nálezu a dále do jednotlivých laboratoří a výzkumných pracovišť až na výstavu do rakovnického muzea. Cestu, která je plná otazníků a věčně hledaných odpovědí.

Zlatý prsten a rozlomená přezka opasku, nalezené v červenci 2020, byly vyrobeny ve druhé polovině 5. století v některé z předních dílen tehdy hroutícího se římského světa. Snad Ravenna nebo Konstantinopol? Jsme na počátku vznikající merovejské Franské říše, v době krále Childericha I. (vládl v letech 463–481/2), otce známějšího krále Chlodvíka. Dataci umožnilo nemalé množství srovnávacího materiálu, včetně zdokumentované Childerichovy hrobové výbavy. Ryzí zlaté šperky jsou vyrobeny jedinečnou a velmi náročnou technikou a kromě jiného obsahují červené české granáty, pyropy, jež se v tehdejší šperkařské práci často uplatňovaly.

Jak se tyto předměty ocitly ve studené střední Evropě, která stála mimo antický svět? Kdo je k nám dovezl? Byl to významný velmož, který naše území navštívil, nebo prostí lupiči, kteří šperky poškodili a náhodně zakopali? Nebo kombinace obojího? Prezentovaná kniha se na podobné otázky pokouší poctivě odpovědět. Výsledek může být v mnohém překvapivý.

Uvedené klenoty do jisté míry doplnil další nález z dubna 2021. Tentokrát jde o předmět severského starogermánského původu, nalezený těmi samými detektoráři poblíž Řevničova: pozlacený stříbrný závěs koňské ohlávky ze 6. století. Závěs opět musel zdobit koně patřícího významné elitní osobě, která místem projížděla. Jak zlatou přezku, tak pozlacenou ohlávku přitom pojí motivy dravých ptáků.

Oba nálezy staví naše země do širokých souvislostí tehdejší rozbouřené Evropy, spojených s rozkladem Říma, stěhováním národů a zrodem evropského Západu. V nálezech vidíme vlivy východní, v pozlacené ohlávce severské. Česká kotlina se jeví jako významná mezinárodní křižovatka obchodu, kudy projížděli kupci i elita s drahým zbožím, a to sto až dvě stě let před franským kupcem Sámem. Ten přišel ze západního merovejského světa a navštívil naše území z důvodu obchodu. Dostává se do kontaktu s významnou Avarskou říší, která měla kořeny na Východě, a přijíždí přes území někdejších germánských říší Alamanů a Langobardů. Co zde kupec Sámo nakupoval? Nabídka mohla být široká: Z východu a severu to mohli být otroci, kožešiny či jantar. Mohlo se jednat i o české granáty. Jak uvedl jeden z autorů a editorů publikace profesor Petr Charvát: České země (…) již tehdy hrály roli místa setkávání, a to i na velké vzdálenosti.

Bezmála třicet autorů, kteří knihu napsali, vzneslo závažných otázek obrovskou řadu. Najdeme tu vedle českých odborníků autory z Francie, Švédska, Německa, Slovenska, Polska nebo Maďarska. Velké množství mezinárodních institucí poskytlo obrazový materiál, fotografie, kresby, různé rekonstrukce, vizualizace a 3D modely. Šest odborníků zajistilo překlady a další editoři jazykové korektury. Je tedy nasnadě, že kniha vyšla jak v české, tak v anglické jazykové verzi. Většinu tvůrců knihy pak měla veřejnost možnost spatřit na slavnostním křtu v Muzeu TGM v Rakovníku dne 27. dubna 2023, a to přímo v prostorách bohatě zpracované tematické výstavy za přítomnosti originálů všech uvedených klenotů.

Dovolím-li si osobní vzpomínku, pak se musím vrátit o třicet let zpátky, na podzim roku 1993, kdy nám uvedený profesor Charvát přednášel nejranější dějiny a už tehdy se zmínil o českých červených granátech, které se v době Franské říše šířily po Evropě. K tématu se vracel i ve svých pozdějších pracích a mšecký poklad potvrdil jeho postřehy. Pokud se k nám klenoty dostaly s neznámým velmožem, pohybovala se tato elitní osoba poblíž dnešní silnice Slaný – Řevničov? Vázala se někdejší cesta na významné hradiště, tedy centrum v uvedené lokalitě? Profesora Charváta dlouhodobě přitahuje vrch Rubín u Podbořan, archeology rakovnického muzea zase hradiště Dřevíč u Kozojed na severu Rakovnicka. Šlo by takovou lokalitu ztotožnit se známým Sámovým Vogastisburgem?

Publikaci lze vážným zájemcům jen doporučit. Pozorný čtenář a poučený zájemce o nejranější dějiny Evropy si při náročné četbě přijde na své. Kniha se nečte snadno a je třeba se jí prokousat -poznání nastíněné problematiky však stojí za to. Vedle krásné výbavy a grafické podoby zajisté přitáhne i hyperbolizovaný název, podpořený vyřčenou tezí na zmíněném křtu, že mšecký poklad můžeme v českém měřítku zařadit co do významu a historické hodnoty na třetí místo za korunovační klenoty a relikviář svatého Maura.

Kateřina Blažková – Jaroslav Jiřík – Jana Bezáková (eds.): Královské klenoty ze Mšece a Řevničova. Unikátní nálezy z období stěhování národů ze středních Čech. Rakovník, Muzeum TGM Rakovník 2023, 255 s. 

Monumentální biografii s jednoznačným názvem (Kundera) a méně jednoznačným podnázvem (Český život a doba – myšleno české období Milana Kundery a tehdejší doba v Československu) nelze přejít bez mlčení. Kniha je mimořádně čtivá, její obrovský rozsah zpříjemňuje pestrá a promyšlená kompozice, složená z velkého množství kratších, různě tematicky zamřených kapitol. Ty víceméně sledují Kunderův život chronologicky, ale v širokých souvislostech a s mnohými odbočkami. Díky tomu vnímá čtenář určitý Novákův vhled do složitého období Kunderova dospívání a mládí až do roku 1975, kdy v poločase svého života opustil naše země a přesídlil do Francie.

Jan Novák se přitom zaměřuje na Kunderovo dílo, v němž hledá autobiografické prvky, přímé inspirace Kunderovým vlastním životem. Snaží se uchopit Kunderovu osobnost, solitérní a složitou, hledá v něm intelektuálního povýšence, slabocha, mystifikátora, lháře, nehrdinu a váhavce (nadužívá přitom slovo kunktátor, oblíbený termín Kunderova přítele, známého psychologa Ivo Pondělíčka). Vyzdvihuje jeho roli syna prominentního komunistického funkcionáře a hudebního znalce Ludvíka Kundery. Komunistická minulost i hudba hrají v Milanově díle důležitou úlohu. Novák si libuje v Kunderových sexuálních avantýrách, v jeho pojetí sexu jako prostředku manipulace bez citového vztahu. Kreslí tak odraz spisovatelova osobního života v jeho vlastním uměleckém zpracování. Kundera toto vždy odmítal.

Ale to vše se čtenář z knihy dozví sám. Novák se do psaní položil celou svou vahou, nenechává čtenáře na pochybách, že ho téma pohltilo a že se mu zcela oddal. Jaké to je téma? Kunderova osobnost a jeho dílo? Kunderovo české období? Při četbě textu jsem se neustále utvrzoval v pocitu, že Novák nemá Kunderu rád, že se mu snaží dostat na kobylku, usvědčit ho ze špatných vlastností, z nízkosti, malosti a zbabělosti, že chce za každou cenu rozbít monumentalitu jeho díla i jeho samého. Že více než Kundera ho zaujalo Kunderovo skrývání, tajnůstkářství, přísné hlídání a škrtání vlastní minulosti. Že takové téma je více senzační a čtenářsky přitažlivé. A že si podle autora za vše může Kundera sám. Více než životu a dílu spisovatele se Novák oddal vlastní vizi odhalování Kunderova sebeutajení.

Přínosné jsou Novákovy rozhovory s osobnostmi, s nimiž se Kundera v padesátých až sedmdesátých letech nejvíce stýkal. Jde o generaci devadesátníků, která nedávno odešla nebo je dnes na odchodu. Novák ji vyslechl na poslední chvíli: zmíněného Ivo Pondělíčka, herce Luďka Munzara, manželku Kunderova někdejšího přítele, spisovatele Jana Trefulky, a mnohé další. Novák také sehnal některé Kunderovy žáky, bývalé posluchače pražské DAMU. Zcela propadl hledání ve spisech vedených Státní bezpečností, odkud až nekriticky přebírá informace z Kunderova osobního a intimního života. Zde bych byl více opatrný.

Méně užitečné jsou kompilační kapitoly, sice potřebné do kontextu, ale jaksi kontrastně naskládané okolo Kunderovy osobnosti, aby doložily její problematičnost. Ať už jde o výklad Kunderova udání Miroslava Dvořáčka (doplněný Dvořáčkovým životopisem) nebo sestavená biografická kapitola básníka s tragickým osudem Jana Zahradníčka, která má poněkud účelově ukázat na opak fajnového mládí angažovaného komunisty Milana Kundery. U mě to moc nezafungovalo, podobně jako zbytečné tvrzení o lepším vzdělání a vyšších hodnotách Bohumila Hrabala. Nerad srovnávám těžko srovnatelné a snižování intelektuálního přínosu Milana Kundery mi připadalo jako Novákova marná snaha dostat čtenáře tam, kde by jej chtěl mít.

Jan Novák je rozhodně svůj, individualista s utkvělým viděním Čechoameričana, který nahlíží malý český svět nejenom zvenku, ale přímo očima emigranta. V době vlastního dospívání odešel s rodiči z komunistického Československa a s úspěchem se protloukal za Velkou louží. Podobně jako Josef Škvorecký… Kunderovi naopak podle Nováka pomohla jeho elitářská minulost a vlastní zbabělost. Odchod ze země vlastně nechtěl, bál se ho a byl mu tak nějak vnucený. Poddajně spolupracoval se Státní bezpečností, kterou vodil za nos opět ze zbabělosti a z potřeby vyhýbat se problémům.

Nováka irituje i Kunderova opatrnost a nehrdinství na konci šedesátých let a v době Pražského jara. Viní ho ze slabošství, ze zbytečného propadnutí iluzi demokratického socialismu, z falešné obhajoby socialistického experimentu a staví ho do kontrastu tentokrát s Václavem Havlem, s nímž se po srpnové invazi názorově střetl. Je nutné Kunderu takto usvědčovat z levicového vidění světa? Je nutné v jeho společenských a politických názorech hledat vždy prospěchářství, úhybné manévry, mystifikace, zbabělost a určitou nízkost? Kdo smyje z nás dobu, v níž jsme vyrůstali a která nás formovala?

Milan Kundera není individualista, tak jak by si jej Novák představoval. Není takový, jakým by jej chtěl mít. Tím je pro něj nízký. Určitý výraz Kunderovy ubohosti zakončuje autor závěrečným popisem setkání s Kunderou samotným na jedné z pařížských ulic. Dezorientovaného a zjevně senilního starce, řízeného manželkou, nemá smysl ani osobně kontaktovat. Ponížení Kundery se tak jeví jako dokonalé. Rozporuplný a odhalený spisovatel je perem Jana Nováka dokreslený jako lidská troska, která finišuje svůj trapný život. Je to škoda.

Novákovu biografii Milana Kundery lze označit jako kontroverzní. Provokuje Kunderovy čtenáře a snad chce provokovat i českou společnost. Práce není příliš nadčasová ani vědecky uchopená, spíše ji vnímám jako publicistický diletantismus. Jde však o příspěvek pozoruhodný, zakotvený v čase a v konkrétním vidění, který stojí za to přečíst a rozmýšlet nejen o Kunderovi, ale i o Janu Novákovi. Ten naznačuje, že bude mít zájem na pokračování věnovaném druhému Kunderovu poločasu. Ve Francii se chystá sbírat další materiál. Bez špetky ironie se těším na další strhující a provokativní četbu, o níž budu možná falešně přemýšlet.

Jan Novák: Kundera. Český život a doba. Praha, Argo–Paseka 2020, 896 s.

 

Netroufám si kvalifikovaně hodnotit tak mimořádné dílo od mimořádného autora. K Žižkovi Petra Čorneje mám spíše osobní vztah. Autor je nejen vynikající historik, interpret a stylista, ale i pozoruhodná osobnost, která dovede zaujmout, ba strhnout. Pro mě to je navíc můj učitel z fakulty z doby, kdy zakládal katedru dějepisu. K Petru Čornejovi jsem chodil na přednášky z vrcholného a pozdního středověku a na seminář s názvem Jan Žižka. To se psala polovina devadesátých let a první přednášky a semináře nově vzniklé katedry nepostrádaly nadšení a opravdové zaujetí tehdy mladých školitelů. Tak to bylo i s tématem o Janu Žižkovi.

Věděl jsem, že Petr Čornej považuje Žižku jaksi za svého, čímž se ostatně sám netají (Splnil jsem úkol, k němuž mě předurčily sudičky). Velká postava českých dějin se ocitla v pozici Čornejova životního vyzývatele, i když má už své významné zpracovatele: W. W. Tomka, Františka Šmahela a především Josefa Pekaře, jehož je Čornej také nemalým obdivovatelem. Petra Čorneje jsem po dokončení studií sledoval víceméně na dálku. Ač jsem o jeho pozdějších pracích věděl, Žižka prosakoval spíše do dílčích textů. Zásadní dílo jsem hledal marně. V podvědomí jsem Žižku začal považovat za Čornejovo ztracené téma. Byl to můj hluboký omyl.

Vydání Jana Žižky a posléze nejvyšší místo v literárním ocenění Magnesia Litera za rok 2020 byly pro mě překvapením i sentimentálním zážitkem. Několik týdnů strávených nad četbou tak pozoruhodné knihy znamenalo nejen sestoupení do hlubin počátků husitské revoluce, ale také návrat do časů Čornejova semináře v devadesátých letech. Živě jsem si vybavoval historikovy interpretace, vzpomínal na jeho vzletné pohledy, častá zvolání s typickou osobitou dikcí a gesty, na pádné závěry, souvislosti a na exkurze do terénu vedené po Žižkových stopách. I po stopách glorifikovaného Josefa Pekaře. Vyhledával jsem v knize odpovědi na otázky, které Čornej nedovedl tehdy na semináři zodpovědět, jako například přesnější uchopení Žižkovy účasti v bitvě u Grünwaldu nebo vyrovnání se s tématem, které mi Petr Čornej zadal jako seminární práci: Zavinil Žižka smrt Jana Želivského? Velkého historika jsem tenkrát příliš neuspokojil (Práci jste zpracoval obstojně, ale gordický uzel jste nerozetnul), i když zápočet jsem dostal.

Četba Jana Žižky vyžaduje přípravu. Přirozeně se předpokládá, že čtenář má určité znalosti z oboru a že umí odborné historické práce číst. Těch 759 stran textu (včetně poznámkového aparátu) musí nejen poctivě absolvovat, ale měl by si z nich i něco odnést. Autor pečlivě volil informace, aby kniha nebyla přehlcena fakty, měla spád, nenudila a držela jasný tvar. Petr Čornej opět dokázal své vynikající stylistické dovednosti a zkušenosti, když čtenáře noblesně provádí velkým dramatem. Nejedná se však o četbu vůbec snadnou.

I když vnímáme Pekařovy stopy, především ve snaze po širokém kontextu a v interpretaci založené na hlubokých znalostech sledované doby, také Čornej zaujme poctivou prací s prameny a originálním domýšlením souvislostí, tak jak je u středověku s omezenou pramennou základnou obvyklé, ale také nejvíce náročné. Je to umění možného a z toho limitovaného množství zpráv, známých navíc hlavně ze závěru Žižkova života, dokázal Petr Čornej vykouzlit plastický obraz osobnosti zahalené jinak hustou mlhou. Překvapí precizní konstrukce Žižkových počátků, jeho vstup do pramenů jako jihočeského zemana, posléze loupežníka, válečníka přesahujícího svými zkušenostmi naše hranice a po generálním pardonu i důležitého služebníka krále Václava IV.

Líbí se mi Čornejův pokus o pronikání do Žižkovy psychiky, o uchopení jeho určitě rozporuplné, byť přímé osobnosti drsného vojáka. Co mi v knize chybí, je rozkrytí Žižkova druhého života, což bývá úkol neméně náročný než rozkrývání života prvního. I když četné souvislosti s dosavadními interpretacemi a mýty z textu průběžně prosakují. Právě Petr Čornej, který je znalec našeho historického myšlení a evropské historiografie a který do detailu ovládá minulé interpretace svých předchůdců, by měl toto následné B podat systematicky. Třeba na jiném místě.

Například jsem nepochopil Čornejovu touhu vyrovnat se s Vávrovým  filmovým podáním bitvy u Sudoměře, přičemž v případě bitvy na Vítkově  padne o filmovém zpracování jen marginální zmínka (kniha vyšla v době 600. výročí obou událostí). Je to jistě detail, ovšem právě kdo jiný než Žižka je v českém vědomí zakotven skrze balast druhého života. Vzpomněl jsem si na Čornejovu černou kabelu, s níž s imagem vědce a oblíbeného učitele chodil po fakultě a kde měl videokazety s Vávrovou trilogií…

Jako žák, který svého profesora nikdy nedostihne, jsem s nadšením četl i doslov ke knize. Petr Čornej v něm mimo jiné hovoří o svobodě historikovy práce v dnešní vyprahlé a poblázněné době. Mluví o štěstí, že se k Žižkově biografii dostal až v důchodovém věku, kdy není závislý na formalitách vědeckého života. Na grantech, termínech, úkolech… Tato poznámka mě hodně oslovila. (Starobní důchodce se ale těší svobodě a „dobové tance“ ho nemusí trápit. Nežene se za tituly, za posty, ani za body, ryze formálně hodnotícími odvedený badatelský výkon…)

Držím Petrovi palce, aby měl chuť do dalších interpretací a skvělých knih. S Janem Žižkou může být spokojen. Vzpomněl jsem si ještě, že v roce 1995 na exkurzi vedené do Burgundska diskutoval v Basileji s Petrem Charvátem o vizuální podobě Prokopa Holého…

Petr Čornej: Jan Žižka. Život a doba husitského válečníka. Praha, Paseka 2020, 856 s.

 

Žhavou novinkou se v lednu letošního roku (2020) stala další kniha o Lánské oboře. Nejde o práci zcela totožnou s tou, o níž jsem referoval před rokem, i když ji sestavovali obdobní autoři. Na mysli mám především Ing. Robina Ambrože, PhD., bývalého pracovníka Lánské obory a dnes vedoucího správy lesů Colloredo-Mansfeld ve Zbirohu, a PaedDr. Václava Vodvářku, lánského písmáka a tamního patrona. Tento na Lánech již značkový tým doplnila ThDr. Mgr. Šárka Steinová, Ph.D., a Mgr. David Tuma, Ph.D.

Jak už složení autorů napovídá, publikace je pojata více odborně, byť to jí neubírá na reprezentativním vzhledu. Také název je poněkud složitější: Vývoj demonstračního loveckého objektu Lánská obora. Reprezentativní je též vydavatel, Výzkumný ústav geodetický, topografický a kartografický, v. v. i. Stinnou stránkou se bohužel stal fakt, že kniha je téměř nedostupná veřejnosti. Vyšlo pouze 300 výtisků a s jejich prodejem se nepočítá.

V úvodu autoři dosti podrobně komentují literaturu a prameny, jak písemného, tak obrazového charakteru. Překvapí také málo prostoru věnovaného přírodním a geologickým podmínkám a stručný popis lesního hospodářství a myslivosti v Oboře. Těžiště knihy tak spočívá v historickém vývoji sledovaného území, zasazeném do širšího kontextu vývoje Křivoklátska. I tato publikace tak územně přesahuje hranice současné Lánské obory a věnuje se jejím předchůdcům na někdejším křivoklátském panství. Čtenář se dozví mnohé o historii tak zvaného Královského loveckého hvozdu či loveckého revíru od středověku až po současnost. Četné stránky plní samotný hrad Křivoklát, čeští panovníci a jejich lovecké aktivity, nejvíce místa je samozřejmě věnováno období Valdštejnů a pak hlavně Fürstenberků, kteří se hospodařením v místních oborách zabývali. Následuje 20. století se správou vedenou Kanceláří prezidenta republiky, a to až po současnost.

Do jednotlivých oblastí života v Oboře a v širším revíru nahlédneme tematicky. Cenné jsou prezentované poznatky ke správě Lánské obory i celého křivoklátského panství či k organizaci a vývoji jednotlivých úřadů. Další kapitoly si všímají lesnického personálu, řemesel, stavby oborních zdí, pytláků, těžby uhlí, koněspřežní dráhy a dalších lesních drah k dopravě vytěženého dřeva, sítě silnic a cest nebo trampingu. Zvláštní pozornost si zasloužily samotné Lány, jak zámek, tak obec, včetně pohnutých událostí 20. století. K významným patřily různé návštěvy pozoruhodných osobností. Moderní doba pak přinesla zásadní změny, jako byla stavba Klíčavské přehrady. Připomenut je odraz sledované oblasti a jejího vývoje v literatuře, ve výtvarném umění, v hudbě, v místních a pomístních názvech. Na závěr se autoři zabývají současným životem i zájmem o Lánskou oboru ze strany veřejnosti.

Celou knihu provází podrobný poznámkový aparát s vysvětlivkami a s odkazy na příslušné zdroje. O krásných a kvalitně zpracovaných fotografiích, zařazovaných průběžně do textu, nemusíme ani hovořit. Pozoruhodná je i prezentace mapového materiálu a několik pohledů z tzv. ptačí perspektivy. Odborný ráz publikace dokreslují rejstříky a souhrnný soupis pramenů a literatury.

Méně obsáhlá, více štíhlá, se skromnějším důrazem na obrazový materiál, ale s vyššími odbornými ambicemi – taková je nová kniha o Lánské oboře. To ji odlišuje od starší sestry, vydané před více než rokem.

Robin Ambrož – Václav Vodvářka a kol., Vývoj demonstračního loveckého objektu Lánská obora. Zdiby, Výzkumný ústav geodetický, topografický a kartografický, v.v.i., 2019, 255 s. 

JČ

V neděli 9. prosince 2018 se v Muzeu TGM v Lánech konalo slavnostní představení knihy Lánská obora v proměnách času. Objemné reprezentativní dílo, pokřtěné nedlouho předtím prezidentem republiky, vytvořili Robin Ambrož, Jan Navrátil, Štěpán Stanický a Václav Vodvářka. Tito čtyři autoři představují dohromady zajímavou směs erudovaných lesnických odborníků, profesionálních fotografů, vlastivědných badatelů a zdatných vypravěčů. Těžiště knihy bezpochyby spočívá v dokonalých fotografiích a ve vybroušeném a přístupném jazykovém stylu. Vznikla tak perla pojednávající o zajímavé a ojedinělé části Křivoklátska. Té části, která je většině obyvatel našeho kraje nepřístupná. O to je dílo přitažlivější.

Textová část knihy mapuje historii Křivoklátska od neolitu, tedy od 6. tisíciletí před Kristem. Přes první osídlení se dostává ke středověku, ke královskému loveckému hvozdu a přes novověk až k současnosti. Autoři se zabývají širší oblastí, než je území budoucí Lánské obory. Pozornost, jak je obvyklé, přitahuje hrad Křivoklát a jeho postavení v regionu. Dalším výrazným tématem je výskyt a chov zvěře, hony a pobyty významných osobností, včetně českých panovníků a zahraničních státníků. Historický text přibližuje lidské zásahy do krajiny a vyzdvihuje jednotlivé mezníky ve vývoji Křivoklátska, ať už je to koupě Lánského zámku Rudolfem II., prodej panství Valdštejnům v roce 1685, jeho přechod pod Fürstenberky a konečný prodej státu (1929). V letech 1920–1921 se Lány staly sídlem prezidenta republiky. Pozornost je věnována vzniku velké valdštejnské obory na počátku 18. století a vývoji její správy i jednotlivých částí, z nichž se v roce 1816 vydělila Lánská obora. Za Valdštejnů také vznikal dřevěný oborní plot, nahrazený za Fürstenberků kamennými zdmi. První republika určila jedinečné území Lánské obory k vysoké reprezentaci. Navíc území, které je pokračovatelem starých lesnických tradic.

Autoři přidali vyprávění o zajímavých lidech, místech a událostech. Využili svůj zájem o Lány a okolí, o místní a pomístní jména, která dodnes zůstala v krajině jako otisky dávných příběhů. Samozřejmě se nevyhnuli kapličce sv. Eustacha nad Křivoklátem, oborním branám či lísám, pytlákům a jejich nejznámějším obětem z řad fürstenberských myslivců – Františku Pelzovi a Antonínu Vágnerovi. Jejich pomníky můžeme stále v lesích spatřit. Neodpustili si ani další velká témata – železářské podnikání, lánskou koněspřežku nebo Klíčavskou přehradu. Tyto lidské zásahy razantně změnily kulturní ráz krajiny Křivoklátska. Sto padesát stran velkého formátu, celou polovinu knihy, vyplňují historické i současné fotografie, mezi nimiž nechybí zajímavé pohledy na samotný Křivoklát.

Druhá polovina třísetstránkové publikace je nazvána Rok v Oboře. Obsahuje více než 300 nádherných fotografií z Lánské obory, pečlivě pořizovaných během všech vegetačních období, od dubna do března. Čtenář má příležitost ponořit se do tajemných zákoutí neznámé části Křivoklátska, prožít chvíle mezi lesní zvěří a pozorovat proměny krajiny v jednotlivých etapách roku. Obě poloviny publikace se tak doplňují a tvoří přirozený celek.

Kniha Lánská obora v proměnách času se netýká pouze současné Obory, ale celého Křivoklátska, kam prezentovaný kousek země patří. Svým způsobem navazuje na nedávnou a neméně zdařilou publikaci o přírodě a krajině naší oblasti – Křivoklátsko. Příběh královského hvozdu (2016). Oba výpravné tisky patří k tomu nejlepšímu, co bylo o našem regionu v poslední době vydáno.

Robin Ambrož – Jan Navrátil – Štěpán Stanický – Václav Vodvářka, Lánská obora v proměnách času. Bezno, Česká marketingová 2018, 311 s. 

JČ

Nakladatelství Veduta zahájilo v roce 2018 novou ediční řadu s názvem Útrapy a hrůzy třicetileté války. První publikace vzešla z pera Jana Uhlíře a věnovala se bitvě na Bílé hoře. Druhou sepsal Jan Kilián a zvolil téma obléhání Plzně v roce 1619. Tentýž autor se zhostil i třetí knížky uvedené řady a zaměřil se na události posledního švédského dobývání Prahy na samém konci třicetileté války. Zkušený historik má za sebou bohatou odbornou práci zasvěcenou právě tomuto evropskému válečnému konfliktu a je patrné, že s celým edičním počinem souvisí.

Jednotlivé publikace nejsou velké rozsahem, nebylo tedy jednoduché tak složitý komplex problémů, jaký rok 1648 bezesporu představuje, vtěsnat na sedmdesát stran výkladu. Text se drží především vojenských záležitostí. Rekapituluje zájem hlavně českých historiků o danou problematiku a shrnuje švédské angažmá na našem území ve třicátých a čtyřicátých letech. Posléze chronologicky podává sled jednotlivých událostí. Kilián přitom nezapomíná na středoevropský kontext a využívá svou dobrou orientaci v německé literatuře a v pramenech. Výklad je vhodně doplněn o medailonky protagonistů závěru války včetně pražské obrany a vyniká kvalitním barevným i černobílým obrazovým doprovodem.

Jisté snaze po úspornosti musely ustoupit další souvislosti. Pouze zmíněno je známé švédské loupení v pražských městech. Obsah kořisti i problém jejího transportu do severního království není podrobněji rozveden. Podobně si autor méně všímá technického zajištění celé akce, jak během obléhání Prahy ve druhé polovině sledovaného roku, tak za zdlouhavé švédské okupace a při dalších vojenských operacích. Logistika, zásobování a vůbec hospodářská podpora odčerpávaly z přilehlých regionů tolik potřebné zásoby pro nadcházející zimu. Postižená města a panství to ve svých pramenech reflektují velmi citlivě. Taktéž samotné přepadení na konci července ze směru od Rakovníka není blíže rekonstruováno, nenašel jsem ani odhad počtu vojáků a složení sboru. I brzký odjezd generála Königsmacka a dalších švédských důstojníků z Prahy je vcelku přehlédnut, byť závěru okupace se věnuje Epilog.

Celá publikace seznamuje čtenáře s daným tématem srozumitelně a solidně. Obsahuje soupis základní literatury, v rámci obrazového doprovodu i jednoduché a dobře pochopitelné mapky. Text je živý a čtivý a působí lehce, jak je stylu Jana Kiliána vlastní. Uspokojí tedy ani ne tak odborníky jako spíše zájemce o dějiny třicetileté války z řad širší veřejnosti.

I když publikace nabízí na přepadení Prahy jen určitý úhel pohledu, svou stručností, čtivostí a příjemně zpracovanou grafikou čtenáře jistě přitáhne a dá jim solidní vhled do situace v roce 1648.

Jan Kilián, Bitva o Prahu v roce 1648. České Budějovice, Veduta 2018, 112 s.

JČ