Příspěvek k životopisu spisovatele Jaroslava Marii
O křivoklátském hřbitově a místních pohřbených bylo už v minulosti leccos napsáno. Za každým jménem, rodinou či hrobem se skrývá lidský příběh. Na hřbitově si nelze nevšimnout poněkud záhadné černé urny, otlučené, zprohýbané, postavené volně na křivé podestě. Překvapí skutečnost, že je stará téměř osmdesát let, a přesto při tomto umístění a poškození přežila dodnes. Hrob patří rodině Fikarově a přikrývaly jej husté a vysoké túje. Teprve nedávno byl zčásti odkryt.
Je to už asi deset let, kdy mě pod tmavým porostem urna zaujala. Klekl jsem k ní a četl nápis: Zdenka Mayerová / roz. Fikarová / vdova po advokátu a spisovateli / * 1. VII. 1873 + 29. X. 1943. Napadla mě souvislost, o níž jsem dosud nevěděl: Určitě se jedná o manželku spisovatele Jaroslava Marii, který v letech 1900–1903 působil jako advokát na Křivoklátě, i když celý život pak prožil v Táboře nebo na svých zahraničních cestách. A další příběh byl na světě.
Hrob samotného Jaroslava Marii nenajdeme, zemřel totiž ve svých dvaasedmdesáti letech v táboře v Osvětimi, a to dne 3. listopadu 1942, nedlouho po svém zatčení a deportaci. Maria byl pseudonym, vlastním jménem se jmenoval Jaroslav Mayer. Narodil se v Rakovníku v rodině advokáta JUDr. Karla Mayera 24. února 1870.
Mayerova rodina byla spojená s Křivoklátem. Jaroslavův dědeček Antonín Mayer pocházel ze Švábska a celý život pracoval ve fürstenberských službách. Od roku 1826 vykonával funkci hutního a důlního ředitele v Novém Jáchymově a měl na starosti provoz místních železáren. Otec Karel působil v šedesátých letech 19. století na Křivoklátě jako státní notář a 4. května 1865 byl dokonce přijat za příslušníka křivoklátské obce. Těsně před Jaroslavovým narozením se rodina přestěhovala do Rakovníka. Budoucí právník a spisovatel měl dvě starší sestry a po něm se narodilo ještě osm dalších sourozenců. Karel Mayer nechal proto v těsném sousedství rakovnického děkanství a kostela sv. Bartoloměje, proti přilehlé zvonici, postavit velký prostorný patrový dům, zvaný dnes Mayerův (čp. 188/I).
Mladý a nadaný Jaroslav maturoval na gymnáziu v Praze v Truhlářské ulici. V roce 1893 byl na české univerzitě promován doktorem práv. Z doby vysokoškolských studií zanechal první konkrétní stopu svého kontaktu s Křivoklátem. Narazili jsme na ni nedávno při procházení rodinného fondu Sýkorů, majitelů známého hotelu v Křivoklátě. V lednu 1892 poslal dvaadvacetiletý Jaroslav Mayer svou fotografii Františku Sýkorovi s dojemným věnováním: Svému nejlepšímu příteli panu Františku Sýkorovi v upomínku na společně prožité doby veselé: smutně věnováno. Tento obraz podepisuji s tím vroucím přáním, aby přátelská páska mezi námi nikdy nebyla uvolněna, aniž se přetrhla.
Po promoci začal Jaroslav Mayer pracovat jako právní koncipient v advokátní kanceláři svého otce v Rakovníku, pak v Hradci Králové a nakonec v Praze. V této době se intimně sblížil se Zdenkou Fikarovou, dcerou advokáta JUDr. Karla Fikara. Oba se jistě znali už delší dobu. Dne 10. května 1896 se Jaroslav se Zdenkou vzali ve farním kostele sv. Jindřicha v Praze. Jejich sňatek byl zapsán také do křivoklátské matriky, kde měla nevěsta hlášené bydliště (čp. 15). Zjistíme odtud, že ženichovi šel za svědka MUDr. František Sýkora.
Rodina Karla Mayera měla k Fikarům rozhodně blízko. Fikarové byli český významný rod právníků, který pocházel ze Strakonic. Karel Fikar, otec Zdenky, promoval na doktora práv v roce 1862 a od roku 1866 plnil povinnou praxi právě u notáře Karla Mayera na Křivoklátě. Otcové obou snoubenců se tedy dlouho znali a je zřejmé, že rodiny i později udržovaly vzájemné styky. JUDr. Karel Fikar se oženil s Arnoštkou Kalinovou z Jäthensteinu, příbuznou známého rodu na Křivoklátsku. Měli spolu tři děti: Zdenku, Bohumilu a syna Karla. Rodina se pak stěhovala podle otcovy práce. Pobývala v Jičíně, v Hradci Králové a v Rychnově nad Kněžnou. V době Zdenčiny svatby už zakotvila na Křivoklátě. To potvrzuje i svatba mladší sestry Bohumily z února téhož roku (1896), kdy si v amalínském kostele vzala Jindřicha Balvína. Už v roce 1906 na Křivoklátě zemřela Zdenčina matka Arnoštka a o rok později mladší bratr Karel, strojní inženýr. Úmrtí otce bychom museli dohledat – na hrobě jeho jméno uvedeno není.
Jaroslav Maria patřil v meziválečném období k populárním dramatikům a prozaikům, byť jeho dramata moc úspěšná nebyla. Soustředil se tedy na romány. Psal pod vlivem dekadence a naturalismu a co do počtu děl byl velmi plodný. Kritizoval současný svět, na mušku si bral poměry za první republiky, z níž nebyl nadšený, a myšlením se vracel k 19. století. Bohužel ve své době byl už spíše epigonem těchto uměleckých směrů.
Mariova díla jsou smyslná, erotická, fyzicky i duševně drsná, plná konfliktů a záhuby. Vyžíval se v kontrastech těla a duše, lásky a smrti, v degradaci člověčenství, v determinaci přírodou, v deziluzi a v úpadku člověka. Jeho romány rozkrývají společnost a zabývají se morálním rozvratem. V každé lidské bytosti panuje zlo, které vyjde napovrch. Mariovo dílo je ovlivněno právnickým povoláním, bezpočtem sporů a případů, které musel ve své kanceláři řešit. Neúprosná, nelidská, odosobněná mechanika justice a práva v lecčems připomíná Franze Kafku. Tematika politikaření, stranictví, korupce, problémy justice, neprůhledné financování – to vše z Jaroslava Marie dělá autora veskrze aktuálního.
Maria se inspiroval Richardem Wagnerem, Henrykem Ibsenem, přátelil se s dekadenty kolem Jiřího Karáska ze Lvovic a časopisu Moderní revue, stýkal se se známou malířkou a intelektuálkou Zdenkou Braunerovou. Miloval Itálii, kam se svou manželkou (často i sám) pravidelně jezdil, a samozřejmě obdivoval renesanci. Na cestách jej někdy doprovázela i přítelkyně Braunerová.
Za okupace patřil Maria k přední české inteligenci, tehdy hlídané a sledované. Ve své táborské advokátní kanceláři zaměstnával koncipienta, který byl za heydrichiády zatčen a nakonec zastřelen. Mariovo uvěznění snad s tím souviselo, i když příčina není zcela známa. Do politiky ani odboje se nepletl. Zatčen byl 20. 6. 1942 a postupně vězněn v Táboře, v Praze a v Terezíně. Kolem 5. září jej nacházíme v Osvětimi. Ve vysokém věku se zde brzy nakazil tyfem a už 3. listopadu zemřel.
Jaroslav a Zdenka Mayerovi byli bezdětní, jejich příbuzenstvo však bylo široké. Mariův synovec Jiří Mayer, taktéž právník a spisovatel, bezprostředně po válce zmínil osudy své tety Zdenky po zatčení jejího manžela: Štvaná manželka, teta Zdenka, prchá do Prahy, aby tu nalezla útočiště u příbuzných na Smíchově. […] A pak ticho, hluboké, bolestné a beznadějné, marné pokusy tety Zdenky o vyproštění a konečná únava, resignace a jakýsi druh otupění. Svého muže přežila o rok. Její urna byla postavena na hrob rodičů a bratra na Křivoklátě. Urna dnes sešlá a otlučená, vystavená nepřízni osudu, jako byl závěr života obou manželů. Přesto přežila do současnosti.
***
V době napsání tohoto článku vyšly paměti z pozůstalosti Jaroslava Marii, nazvané prostě Já (vyd. Academia, 2020). Autor je psal na konci svého života. Zabývá se v nich především svým vnitřním intelektuálním světem, vyznává se z lásky k Itálii, k hudbě, k literatuře, neopomenul ani své právnické povolání. Rodině se věnuje méně a možná překvapivě minimum prostoru dostala v Mariově vlastním životopise jeho manželka Zdenka. Z toho mála, co o ní Maria napsal, i z toho množství, co neuvedl, si můžeme představit tichou věrnou ženu, pečující láskyplně o zázemí dravého individualisty s bohatým rozbouřeným nitrem a s četnými zájmy. To se ovšem jen domníváme. Zdenka jako by se v Mariově vnitřním světě rozplynula…
JČ