Monumentální biografii s jednoznačným názvem (Kundera) a méně jednoznačným podnázvem (Český život a doba – myšleno české období Milana Kundery a tehdejší doba v Československu) nelze přejít bez mlčení. Kniha je mimořádně čtivá, její obrovský rozsah zpříjemňuje pestrá a promyšlená kompozice, složená z velkého množství kratších, různě tematicky zamřených kapitol. Ty víceméně sledují Kunderův život chronologicky, ale v širokých souvislostech a s mnohými odbočkami. Díky tomu vnímá čtenář určitý Novákův vhled do složitého období Kunderova dospívání a mládí až do roku 1975, kdy v poločase svého života opustil naše země a přesídlil do Francie.
Jan Novák se přitom zaměřuje na Kunderovo dílo, v němž hledá autobiografické prvky, přímé inspirace Kunderovým vlastním životem. Snaží se uchopit Kunderovu osobnost, solitérní a složitou, hledá v něm intelektuálního povýšence, slabocha, mystifikátora, lháře, nehrdinu a váhavce (nadužívá přitom slovo kunktátor, oblíbený termín Kunderova přítele, známého psychologa Ivo Pondělíčka). Vyzdvihuje jeho roli syna prominentního komunistického funkcionáře a hudebního znalce Ludvíka Kundery. Komunistická minulost i hudba hrají v Milanově díle důležitou úlohu. Novák si libuje v Kunderových sexuálních avantýrách, v jeho pojetí sexu jako prostředku manipulace bez citového vztahu. Kreslí tak odraz spisovatelova osobního života v jeho vlastním uměleckém zpracování. Kundera toto vždy odmítal.
Ale to vše se čtenář z knihy dozví sám. Novák se do psaní položil celou svou vahou, nenechává čtenáře na pochybách, že ho téma pohltilo a že se mu zcela oddal. Jaké to je téma? Kunderova osobnost a jeho dílo? Kunderovo české období? Při četbě textu jsem se neustále utvrzoval v pocitu, že Novák nemá Kunderu rád, že se mu snaží dostat na kobylku, usvědčit ho ze špatných vlastností, z nízkosti, malosti a zbabělosti, že chce za každou cenu rozbít monumentalitu jeho díla i jeho samého. Že více než Kundera ho zaujalo Kunderovo skrývání, tajnůstkářství, přísné hlídání a škrtání vlastní minulosti. Že takové téma je více senzační a čtenářsky přitažlivé. A že si podle autora za vše může Kundera sám. Více než životu a dílu spisovatele se Novák oddal vlastní vizi odhalování Kunderova sebeutajení.
Přínosné jsou Novákovy rozhovory s osobnostmi, s nimiž se Kundera v padesátých až sedmdesátých letech nejvíce stýkal. Jde o generaci devadesátníků, která nedávno odešla nebo je dnes na odchodu. Novák ji vyslechl na poslední chvíli: zmíněného Ivo Pondělíčka, herce Luďka Munzara, manželku Kunderova někdejšího přítele, spisovatele Jana Trefulky, a mnohé další. Novák také sehnal některé Kunderovy žáky, bývalé posluchače pražské DAMU. Zcela propadl hledání ve spisech vedených Státní bezpečností, odkud až nekriticky přebírá informace z Kunderova osobního a intimního života. Zde bych byl více opatrný.
Méně užitečné jsou kompilační kapitoly, sice potřebné do kontextu, ale jaksi kontrastně naskládané okolo Kunderovy osobnosti, aby doložily její problematičnost. Ať už jde o výklad Kunderova udání Miroslava Dvořáčka (doplněný Dvořáčkovým životopisem) nebo sestavená biografická kapitola básníka s tragickým osudem Jana Zahradníčka, která má poněkud účelově ukázat na opak fajnového mládí angažovaného komunisty Milana Kundery. U mě to moc nezafungovalo, podobně jako zbytečné tvrzení o lepším vzdělání a vyšších hodnotách Bohumila Hrabala. Nerad srovnávám těžko srovnatelné a snižování intelektuálního přínosu Milana Kundery mi připadalo jako Novákova marná snaha dostat čtenáře tam, kde by jej chtěl mít.
Jan Novák je rozhodně svůj, individualista s utkvělým viděním Čechoameričana, který nahlíží malý český svět nejenom zvenku, ale přímo očima emigranta. V době vlastního dospívání odešel s rodiči z komunistického Československa a s úspěchem se protloukal za Velkou louží. Podobně jako Josef Škvorecký… Kunderovi naopak podle Nováka pomohla jeho elitářská minulost a vlastní zbabělost. Odchod ze země vlastně nechtěl, bál se ho a byl mu tak nějak vnucený. Poddajně spolupracoval se Státní bezpečností, kterou vodil za nos opět ze zbabělosti a z potřeby vyhýbat se problémům.
Nováka irituje i Kunderova opatrnost a nehrdinství na konci šedesátých let a v době Pražského jara. Viní ho ze slabošství, ze zbytečného propadnutí iluzi demokratického socialismu, z falešné obhajoby socialistického experimentu a staví ho do kontrastu tentokrát s Václavem Havlem, s nímž se po srpnové invazi názorově střetl. Je nutné Kunderu takto usvědčovat z levicového vidění světa? Je nutné v jeho společenských a politických názorech hledat vždy prospěchářství, úhybné manévry, mystifikace, zbabělost a určitou nízkost? Kdo smyje z nás dobu, v níž jsme vyrůstali a která nás formovala?
Milan Kundera není individualista, tak jak by si jej Novák představoval. Není takový, jakým by jej chtěl mít. Tím je pro něj nízký. Určitý výraz Kunderovy ubohosti zakončuje autor závěrečným popisem setkání s Kunderou samotným na jedné z pařížských ulic. Dezorientovaného a zjevně senilního starce, řízeného manželkou, nemá smysl ani osobně kontaktovat. Ponížení Kundery se tak jeví jako dokonalé. Rozporuplný a odhalený spisovatel je perem Jana Nováka dokreslený jako lidská troska, která finišuje svůj trapný život. Je to škoda.
Novákovu biografii Milana Kundery lze označit jako kontroverzní. Provokuje Kunderovy čtenáře a snad chce provokovat i českou společnost. Práce není příliš nadčasová ani vědecky uchopená, spíše ji vnímám jako publicistický diletantismus. Jde však o příspěvek pozoruhodný, zakotvený v čase a v konkrétním vidění, který stojí za to přečíst a rozmýšlet nejen o Kunderovi, ale i o Janu Novákovi. Ten naznačuje, že bude mít zájem na pokračování věnovaném druhému Kunderovu poločasu. Ve Francii se chystá sbírat další materiál. Bez špetky ironie se těším na další strhující a provokativní četbu, o níž budu možná falešně přemýšlet.
Jan Novák: Kundera. Český život a doba. Praha, Argo–Paseka 2020, 896 s.
Netroufám si kvalifikovaně hodnotit tak mimořádné dílo od mimořádného autora. K Žižkovi Petra Čorneje mám spíše osobní vztah. Autor je nejen vynikající historik, interpret a stylista, ale i pozoruhodná osobnost, která dovede zaujmout, ba strhnout. Pro mě to je navíc můj učitel z fakulty z doby, kdy zakládal katedru dějepisu. K Petru Čornejovi jsem chodil na přednášky z vrcholného a pozdního středověku a na seminář s názvem Jan Žižka. To se psala polovina devadesátých let a první přednášky a semináře nově vzniklé katedry nepostrádaly nadšení a opravdové zaujetí tehdy mladých školitelů. Tak to bylo i s tématem o Janu Žižkovi.