Netroufám si kvalifikovaně hodnotit tak mimořádné dílo od mimořádného autora. K Žižkovi Petra Čorneje mám spíše osobní vztah. Autor je nejen vynikající historik, interpret a stylista, ale i pozoruhodná osobnost, která dovede zaujmout, ba strhnout. Pro mě to je navíc můj učitel z fakulty z doby, kdy zakládal katedru dějepisu. K Petru Čornejovi jsem chodil na přednášky z vrcholného a pozdního středověku a na seminář s názvem Jan Žižka. To se psala polovina devadesátých let a první přednášky a semináře nově vzniklé katedry nepostrádaly nadšení a opravdové zaujetí tehdy mladých školitelů. Tak to bylo i s tématem o Janu Žižkovi.
Věděl jsem, že Petr Čornej považuje Žižku jaksi za svého, čímž se ostatně sám netají (Splnil jsem úkol, k němuž mě předurčily sudičky). Velká postava českých dějin se ocitla v pozici Čornejova životního vyzývatele, i když má už své významné zpracovatele: W. W. Tomka, Františka Šmahela a především Josefa Pekaře, jehož je Čornej také nemalým obdivovatelem. Petra Čorneje jsem po dokončení studií sledoval víceméně na dálku. Ač jsem o jeho pozdějších pracích věděl, Žižka prosakoval spíše do dílčích textů. Zásadní dílo jsem hledal marně. V podvědomí jsem Žižku začal považovat za Čornejovo ztracené téma. Byl to můj hluboký omyl.
Vydání Jana Žižky a posléze nejvyšší místo v literárním ocenění Magnesia Litera za rok 2020 byly pro mě překvapením i sentimentálním zážitkem. Několik týdnů strávených nad četbou tak pozoruhodné knihy znamenalo nejen sestoupení do hlubin počátků husitské revoluce, ale také návrat do časů Čornejova semináře v devadesátých letech. Živě jsem si vybavoval historikovy interpretace, vzpomínal na jeho vzletné pohledy, častá zvolání s typickou osobitou dikcí a gesty, na pádné závěry, souvislosti a na exkurze do terénu vedené po Žižkových stopách. I po stopách glorifikovaného Josefa Pekaře. Vyhledával jsem v knize odpovědi na otázky, které Čornej nedovedl tehdy na semináři zodpovědět, jako například přesnější uchopení Žižkovy účasti v bitvě u Grünwaldu nebo vyrovnání se s tématem, které mi Petr Čornej zadal jako seminární práci: Zavinil Žižka smrt Jana Želivského? Velkého historika jsem tenkrát příliš neuspokojil (Práci jste zpracoval obstojně, ale gordický uzel jste nerozetnul), i když zápočet jsem dostal.
Četba Jana Žižky vyžaduje přípravu. Přirozeně se předpokládá, že čtenář má určité znalosti z oboru a že umí odborné historické práce číst. Těch 759 stran textu (včetně poznámkového aparátu) musí nejen poctivě absolvovat, ale měl by si z nich i něco odnést. Autor pečlivě volil informace, aby kniha nebyla přehlcena fakty, měla spád, nenudila a držela jasný tvar. Petr Čornej opět dokázal své vynikající stylistické dovednosti a zkušenosti, když čtenáře noblesně provádí velkým dramatem. Nejedná se však o četbu vůbec snadnou.
I když vnímáme Pekařovy stopy, především ve snaze po širokém kontextu a v interpretaci založené na hlubokých znalostech sledované doby, také Čornej zaujme poctivou prací s prameny a originálním domýšlením souvislostí, tak jak je u středověku s omezenou pramennou základnou obvyklé, ale také nejvíce náročné. Je to umění možného a z toho limitovaného množství zpráv, známých navíc hlavně ze závěru Žižkova života, dokázal Petr Čornej vykouzlit plastický obraz osobnosti zahalené jinak hustou mlhou. Překvapí precizní konstrukce Žižkových počátků, jeho vstup do pramenů jako jihočeského zemana, posléze loupežníka, válečníka přesahujícího svými zkušenostmi naše hranice a po generálním pardonu i důležitého služebníka krále Václava IV.
Líbí se mi Čornejův pokus o pronikání do Žižkovy psychiky, o uchopení jeho určitě rozporuplné, byť přímé osobnosti drsného vojáka. Co mi v knize chybí, je rozkrytí Žižkova druhého života, což bývá úkol neméně náročný než rozkrývání života prvního. I když četné souvislosti s dosavadními interpretacemi a mýty z textu průběžně prosakují. Právě Petr Čornej, který je znalec našeho historického myšlení a evropské historiografie a který do detailu ovládá minulé interpretace svých předchůdců, by měl toto následné B podat systematicky. Třeba na jiném místě.
Například jsem nepochopil Čornejovu touhu vyrovnat se s Vávrovým filmovým podáním bitvy u Sudoměře, přičemž v případě bitvy na Vítkově padne o filmovém zpracování jen marginální zmínka (kniha vyšla v době 600. výročí obou událostí). Je to jistě detail, ovšem právě kdo jiný než Žižka je v českém vědomí zakotven skrze balast druhého života. Vzpomněl jsem si na Čornejovu černou kabelu, s níž s imagem vědce a oblíbeného učitele chodil po fakultě a kde měl videokazety s Vávrovou trilogií…
Jako žák, který svého profesora nikdy nedostihne, jsem s nadšením četl i doslov ke knize. Petr Čornej v něm mimo jiné hovoří o svobodě historikovy práce v dnešní vyprahlé a poblázněné době. Mluví o štěstí, že se k Žižkově biografii dostal až v důchodovém věku, kdy není závislý na formalitách vědeckého života. Na grantech, termínech, úkolech… Tato poznámka mě hodně oslovila. (Starobní důchodce se ale těší svobodě a „dobové tance“ ho nemusí trápit. Nežene se za tituly, za posty, ani za body, ryze formálně hodnotícími odvedený badatelský výkon…)
Držím Petrovi palce, aby měl chuť do dalších interpretací a skvělých knih. S Janem Žižkou může být spokojen. Vzpomněl jsem si ještě, že v roce 1995 na exkurzi vedené do Burgundska diskutoval v Basileji s Petrem Charvátem o vizuální podobě Prokopa Holého…
Petr Čornej: Jan Žižka. Život a doba husitského válečníka. Praha, Paseka 2020, 856 s.