Měsíc: Listopad 2020

V době romantismu, kdy rostl zájem mimo jiné o české hrady, začínal být pro veřejnost objevován i Křivoklát. Přitahoval slavnou středověkou minulostí, spojením s českými králi, ale i hlubokými lesy a drsnou okolní přírodou s vysokými kopci. Po velkém požáru hradu v roce 1826 se mohlo začít s opravami a proměnou této prvotřídní památky. Nešlo však jen o hrad, ale i o úpravy jeho okolí. Holé kopce začaly být systematicky zalesňovány a protkávány sítí pěšin a cest, často zpevněných nasucho skládanými opěrnými zídkami z kamenů. Dodnes se jich zde nachází bezpočet. Návštěvníkům se nabízely neotřelé výletní cíle, lavičky a krásné pohledy nejen na hrad, ale i do přilehlých údolí, okrášlených vodotečemi. Okolí hradu se měnilo v odpočinkový procházkový park.

Jedním z takových cílů se stalo křivoklátské Paraplíčko s výhledem na obec Roztoky, tamní hamry a na soutok Rakovnického potoka s Berounkou. Paraplíčko vznikalo nejspíše v této době, ještě před polovinou 19. století. V pátek 21. srpna 1846 jej navštívil mladý český básník Václav Hanuš Kokořínský a své dojmy nám popsal:

Ještě toho dne vedl mě p. M. na takzvanou „cestu k parapleti“, která na stráni pohoří proti Křivoklátu východně se pnoucího, zřízena jest a vyhlídku na hrad v té samé podobě nám poskytuje […]. V pohledu na staroslavný hrad se pokochavše, šli jsme po oné cestě dále a přišli až k onomu parapleti, od něhož cesta jméno dostala a kdež také svůj konec má. Paraple toto není nic jiného než besídka na způsob deštníku zřízená. Jest to vskutku znamenité místečko a zcela se nedivím, že křivoklátští páni úředníci i tamější krásná pleť tak si je zamilovala a o jeho okrášlení tak horlivě pečuje.

Překvapeno tu oko mé tou nejkrásnější vyhlídkou, jaké užíti mi kdy přáno bylo. Na západ otvírá se přede mnou široké údolí, jímž „Mže strebronosná“ své hravé vlny žene, je o patu skály, na níž stojím, rozráží, svůj břeh na podobu kotle zahýbá a brzo opět do jiného údolí zabíhajíc, sledujícímu zraku se ztrácí. Zde také pod skálou červený Rakovnický potok do Mže se vlévá. Naproti nám na pravém břehu řeky rozkládá se vesnice Roztoky se železnými hamry, které poblíž řeky stojí a zvláštního podívání za večera poskytují, kdežto z komínů sršící jiskry nad hamry zářivé sloupy působí. Pozdvihnu-li zrak výše, tu samé pohoří a homole spatřím, ježto jaksi zádumčivě jako ohromné mohyly nad lidskými příbytky čnějí. Od Roztok na západ ukazoval mi p. M. na několik pahorků, mezi nimi údolí že Hroby nazvané jest, pravil, kdež prý také vskutku mnoho hrobů a starožitností odkryto bylo.

Kromě jiných si asi o sedmdesát let později, někdy v druhém desetiletí 20. století, vzpomněl na Paraplíčko vysloužilý křivoklátský stavební inspektor Jan Urban, který si též pořídil drobný náčrtek této malebné stavby. O Paraplíčko se v minulosti staral, když byl ve fürstenberských službách:

Touto pěšinou, vedenou po úbočí příkré stráně lesní, lze v chladném stínu, zvláště v létě velice příjemném, odbočiti z okresní silnice proti pivovárním sklepům a přijíti až na skalní lesní výběžek proti obci roztocké, kdež postavena dřevěná lavička kolem dubového sloupu, opatřeného šindelovou kuželovitou střechou, kdež se všeobecně říká U Paraplíčka. Málokterý navštěvovatel Křivoklátu opomene navštíviti toto půvabné místo, z něhož si přináší ty nejluznější dojmy získané pohledem na horskou krajinu a romantické údolí řeky Mže čili Berounky.

[…] Když staré Paraplíčko počalo se viklati a šindelový kryt také vyžadoval potřebné opravy, byl po návrhu pisatele tento památný objekt zcela nově upraven a jest podnes milým útulkem poutníků toužících po odpočinku, zvláště pak mládeže, jež vyrytím svého jména do dřeva hledí svoji návštěvu trvale poznamenati. Mnoho srdcí šípem lásky prostřelených lze tu spatřiti a čísti různých průpovědí. Ano, nějaký vtipný turista na stropě střechy v prkně vyřezal šíp směrem dolů k řece a k tomu nápis: Výška vody ze dne 25. května 1872. Rekonstrukci Paraplíčka provedl mistr tesařský Josef Šnobl z Křivoklátu.

Křivoklátský archivář Rudolf Maxera připojil poznámku: Roku 1929 opraveno Paraplíčko již nákladem vrchní správy státních lesů stavitelem Max. Šnoblem.

Paraplíčko tak zdobí skalnatý výběžek nad Berounkou už téměř dvě stě let. Stalo se výmluvnou připomínkou romantických časů, kdy Křivoklát nebyl ještě masově navštěvován, ale na hrad zavítali četní cestovatelé a poutníci. Mezi nimi i básník Václav Hanuš Kokořínský nebo před ním Karel Hynek Mácha.

JČ

Smírčí kříž? Celní kolo? Hraniční mezník? Někdy stěží určíme pravý důvod vzniku takové památky. Na Rakovnicku se těchto kamenů dochovalo několik. Mají záhadný původ a jejich vznik i stáří jsou obestřeny tajemstvím. Tak je to i s křivoklátským křížem. Dnes jej najdeme na parkánech hradu, nedaleko od hlavní věže. Kde se vzal na tomto nepůvodním místě? Kde se s ním setkávali naši předkové?

Někdy po roce 1913 začal v Praze psát své paměti vysloužilý fürstenberský stavební inspektor Ing. Jan Urban. Vložil do nich řadu kreseb, náčrtků, popisů a dalších pozoruhodností. Týkají se samotného hradu a samozřejmě i Amalína, Bud a jejich okolí. Setkáváme se zde poprvé s hledaným kamenem. Urban o něm napsal: Pískovcový kámen k označení cest na Křivoklátsku. Nalezen na staré, tak zvané Pražské cestě v polích jihozápadně od lesní kaple sv. Eustacha u Křivoklátu. Zaměřil 19. 3. 1882 Inž. Urban. Stavitel k náčrtku zapsal i rozměry: kámen je 1,21 m vysoký, 0,65 m široký a jeho tloušťka je 0,24 cm. Jednotlivá ramena kříže, vystupující plasticky z plochy, jsou silná 0,10 m.

Zdá se, že rok 1882 může být také letopočtem nálezu kamene. Přesné místo Urban nezaznamenal, jen obecně zapsal uvedenou polohu. Křivoklátský archivář Rudolf Maxera však k Urbanovu zápisu připojil dne 1. 7. 1933 poznámku: U polní cesty od Černého lesíka ku školce v Habřině. Na udání pamětníka p. Stanisl. Rysky st. O něco později Urban celý zápis doplnil poznámkou: Kámen tento byl hospodářskou správou použit jako překladová deska přes stoku před domem čp. 4 v Křivoklátě. Můžeme soudit, že se tak stalo krátce po jeho nálezu.

Jak dlouho sloužil kámen jako překlad přes amalínskou strouhu, nevíme. Setkáváme se s ním v roce 1938, když rakovnický archivář Jan Renner vydal tenkou publikaci nazvanou Kamenné památky. Dotkl se v ní i kamene z Křivoklátu a napsal, že když byl kámen před čp. 4 objeven, byl požádán lesní rada p. J. Šnobl, aby jej zachránil před zničením, dal jej ochotně vyzvednout a postaviti tam, kde jistě ujde osudu, jaký by jej byl stihl, kdyby déle byl býval ponechán na místě svého posledního určení. Jistě se tak stalo kolem roku 1933, když Maxera zapsal svou poznámku. V roce 1938 se kámen už nacházel na hradě, kde byl podle Rennera o zeď veliké věže podepřený. Na přiloženém snímku vidíme, že není ani zčásti zakopaný.

Od té doby se kámen nacházel uvnitř hradu. Až donedávna jej mohli návštěvníci spatřit na druhém nádvoří, u východu z bývalé krčmy, dnes svatební síně. Kolem roku 2010 byl přemístěn na parkán a částečně zahlouben na místě, kde spočívá dodnes. Jan Renner podal i své vysvětlení účelu této památky: Zmiňovati se o významu pražské silnice v dávných dobách bylo by zbytečno. Jest jisto, že se na ní sběhly různé události uplynulých staletí. Upomínkou na ně byly mnohé kamenné památky.

Tak zvanou „pražskou cestu“ najdeme na mapách 19. století. Táhla se od Písků k Městečku, kde se stáčela přes Polínka k Amalínu. Jedna z variant mapování stabilního katastru zde na okraji lesa, poblíž současné hlavní silnice, zaznamenala značku stojícího kamenného objektu, zhruba v místech dnešní lesní závory. Cesta odtud vedla kolem roku 1840 přímo k lesní školce (Baumschule). Že by uvedený objekt mohl být kámen s křížem, který hledáme, je ovšem pouhá domněnka. Doklad pro to nemáme.

Kámen na hradě už bude navždy mlčet, proč byl vytesán a kde byl původně umístěn. Možná se ještě podaří objevit přesnější zprávu v písemných pramenech. Možná nám některý křivoklátský pamětník osvětlí další souvislosti. Možná někdo ví o kameni více…   

JČ

Chodíme kolem nich denně, ale už si jich nevšímáme. Přitom znaky umístěné na průčelí kostela sv. Petra na Amalíně působí i přes svou zašedlost mimořádným a tajemným dojmem. Stavitelé do nich zakódovali věčnou připomínku na zrod nové podoby svatostánku, jak ji vidíme dnes. Vznikla v letech 1884–1885, kdy byl kostel přestavěn podle novogotického návrhu Josefa Mockera. Stavba se týkala především lodě a věže, presbytář zůstal původní, i když s novým vnějším pláštěm. Kostel tak z přední strany působí majestátně. Tento výraz umocňuje dominantní velkorysé schodiště, vysoká novogotická věž s hodinami a celkové umístění štíhlé stavby v kopci, ve vyšší poloze. Dokonale směřuje vzhůru, k nebesům.  

Výrazný portál je ozdoben špičatým štítem (tzv. vimperkem), lemovaným třinácti kraby v podobě trojlistů. Nad špicí se tyčí socha apoštola sv. Petra s rozevřenou knihou evangelií a s dvěma zkříženými klíči od nebeské brány. Apoštol vypadá před velkým novogotickým oknem a pod útlou vysokou věží poněkud umenšený a pokorný. Nachází se přece na prahu nebeského království.  

Vimperk je ozdoben znakem knížecího rodu Fürstenberků, patronů a stavitelů kostela. V poli znaku vidíme orlici hledící vpravo (z pohledu štítonoše). Na hrudi má čtvrcený štítek, v jehož prvním a čtvrtém poli je umístěna korouhev a ve druhém a třetím poli kosmé zubaté břevno. Štítek, kterým Fürstenberkové obohatili svou původní červenou orlici, připomíná získaná panství Heiligenberg a Werdenberg, nedaleko Bodamského jezera. Na štítě znaku s orlicí je posazena knížecí koruna se zlatým křížkem. Jde o mimořádný symbol, protože Fürstenberkové drželi knížecí titul jako jeden z mála šlechtických rodů v Čechách.  Řada míst na Křivoklátsku je dodnes touto výjimečnou korunkou označena. Jde o nejvíce reprezentativní připomínku někdejší fürstenberské slávy.  

JČ