Rubrika: Křivoklátské drobničky

Nebezpečí epidemií v našich zemích se stalo aktuální během kolonizace ve vrcholném středověku, kdy vzrostla populace a hromadně se zakládala sídla s vyšší hustotou obyvatel. Jedna z pohrom provázená hladem a morem proběhla na přelomu let 1281-1282 po bitvě na Moravském poli, za správcovství Oty Braniborského. Zlom v celé Evropě nastal v polovině 14. století, kdy se procesy související s kolonizací a všeobecným růstem dostaly za zenit a svět upadal do všeobecné krize. Jejím znakem se stala „černá smrt“, pravý mor, zavlečený obchodníky z Východu do Středomoří a poté dále do Evropy.

Našim zemím se první vlna moru vyhnula, dopady však měla už vlna druhá od závěru padesátých let 14. století. Byť tuto dobu máme spojenou s idealizovaným Karlem IV., Evropa se tehdy zmítala v problémech. V roce 1357 zaznamenáme epidemii na Žatecku a v Praze, o rok později na celém našem území. Naplno udeřila černá smrt na české země v roce 1380. Výzkum historika Eduarda Maura doložil silné dopady této vlny na Rakovnicku a Slánsku, konkrétní zprávy o katastrofě získal z Manětína nebo z Teplé.

O přesných demografických a statistických údajích můžeme pro tuto dobu pouze snít. Pohybujeme se víceméně na poli odhadů a pravděpodobností. Velkou úlohu zde sehrávají církevní prameny, které už tehdy evidovaly počty farářů v jednotlivých děkanátech, tedy v církevních správních oblastech. Do našeho regionu zasahoval děkanát slánský a rakovnický. Tím prvním se zabývala Jana Kindlová, která sledovala úmrtí farářů v letech 1354–1430 v konfirmačních a erekčních knihách. Zatímco od roku 1354 běžně v rámci děkanátu umírali 0–2 faráři ročně, v roce 1358 jich zemřelo pět a v roce 1380 dokonce osm, což je vůbec nejvyšší počet za toto zkoumané období. Mor postihl hlavně tehdejší Slánsko: v roce 1380 zemřeli faráři v Dřínově, ve Smečně, ve Vinařicích, v Knovízi, ve Strašecí nebo na Stochově. Přesnější údaje máme z Prahy, například v jednom dni roku 1381 tam zemřelo přes tisíc osob.

Z církevních pramenů můžeme interpretovat i situaci na Křivoklátsku, které ve 14. století náleželo k děkanátu rakovnickému. Tím se ve své diplomové práci zabýval Ondrej Mandzák, ovšem okolnosti úmrtí farářů nezkoumal. Také on využil předhusitské evidenční prameny církevní provenience, tedy konfirmační a erekční knihy, dochované od padesátých let 14. století, a sestavil alespoň posloupnosti jednotlivých plebánů. Nechceme se tu zabývat celým děkanátem, zajímají nás lokality, které ve sledovaném období obklopovaly samotný Křivoklát. Nejbližší farní kostel se nacházel v Městečku. Další blízká farní centra najdeme v Nezabudicích, v Panoším Újezdě, ve Hvozdě, ve Skryjích nebo ve Zbečně.

Ve Hvozdě nepochodíme, kolem roku 1380 zde už delší dobu seděl kněz Jan, který odtud odešel po roce 1382. Zajímavější bude Městečko. Jako prvního kněze tam doložíme jakéhosi Čanibora, jenž v prosinci 1354 zemřel. Důležitý pro nás bude Mikuláš z Hostivic. Ten v Městečku sloužil v letech 1363 až 1380 a zemřel před 16. květnem posledně uvedeného roku. Podobně na tom jsme v Nezabudicích, kde po dlouhé službě (od roku 1364) odešel z tohoto světa farář Prokop z Lubné, a to před 30. červencem 1380. V Panoším Újezdě se smrt faráře neprokázala, v letech 1369–1392 tam sloužil Martin Aleš z Vidhostic. Ve Skryjích doložíme úmrtí farářů k letům 1375 (Benedikt) a 1378 (Václav z Benčic). Dalším knězem byl Zdislav ze Sebečic, který odešel až po roce 1382. Ve Zbečně nám chybí prameny. Po roce 1372 tam sloužil kněz Wolkmar, ale kdy a jak skončil ani kdo jej vystřídal, nevíme.

Z uvedených zpráv vyplývá skutečnost, že v roce 1380 zemřeli kněží ve farnostech situovaných nejblíže Křivoklátu: v Městečku a v Nezabudicích. Nejistý je osud kněze ve Zbečně. Také vzhledem k tomu, že k roku 1380 doložíme nadměrné úmrtí farářů ve slánském děkanátu, nebude nastíněná situace v okolí Křivoklátu zanedbatelná. Už jsme uvedli, že na Slánsku zemřelo v tomto roce 8 plebánů. V rámci Rakovnicka můžeme z církevních pramenů sledovat 48 lokalit, kde se k roku 1380 nacházeli jednotliví kněží. Těch tehdy prokazatelně zemřelo 11, téměř jedna čtvrtina. Šlo o farnosti v Blšanech, v Kroučové, v Lišanech, v Lužné, v Městečku, v Nesuchyni, v Nezabudicích, v Olešné a ve Veclově, Všehrdech a Vysoké Libyni. Hrozivost čísla se znásobí dalším zjištěním, že k roku 1379 doložíme v rakovnickém děkanátu smrt „pouze“ jednoho faráře (Běsno) a k roku 1381 nedoložíme úmrtí žádného. Nikdo také nezemřel roku 1358, kdy Slánsko přišlo o 5 kněží. Rok 1380 je tak dostatečně výmluvný jak pro rakovnický děkanát, tak pro samotný Křivoklát.

Pokud přijmeme myšlenku, že uvedení plebáni zemřeli na tehdy aktuální morovou nákazu, pak se kolem Křivoklátu mohlo vytvořit jedno z ohnisek. To ovšem můžeme jenom předpokládat. Hrad byl výraznou lokalitou, kde lze očekávat zvýšený pohyb lidí a návštěvy či pobyty osob z jiných oblastí. A jak víme, taková skutečnost šíření epidemií podporuje.

***

Konfirmační knihy jsou důležitým evidenčním pramenem pro předhusitské období. Níže ukázky editovaných zápisů o uvedení nového kněze do Městečka (16. 5. 1380) a do Nezabudic (30. 7. 1380):

*

JČ

Příspěvek k životopisu spisovatele Jaroslava Marii

O křivoklátském hřbitově a místních pohřbených bylo už v minulosti leccos napsáno. Za každým jménem, rodinou či hrobem se skrývá lidský příběh. Na hřbitově si nelze nevšimnout poněkud záhadné černé urny, otlučené, zprohýbané, postavené volně na křivé podestě. Překvapí skutečnost, že je stará téměř osmdesát let, a přesto při tomto umístění a poškození přežila dodnes. Hrob patří rodině Fikarově a přikrývaly jej husté a vysoké túje. Teprve nedávno byl zčásti odkryt.

Je to už asi deset let, kdy mě pod tmavým porostem urna zaujala. Klekl jsem k ní a četl nápis: Zdenka Mayerová / roz. Fikarová / vdova po advokátu a spisovateli / * 1. VII. 1873 + 29. X. 1943. Napadla mě souvislost, o níž jsem dosud nevěděl: Určitě se jedná o manželku spisovatele Jaroslava Marii, který v letech 1900–1903 působil jako advokát na Křivoklátě, i když celý život pak prožil v Táboře nebo na svých zahraničních cestách. A další příběh byl na světě.

Hrob samotného Jaroslava Marii nenajdeme, zemřel totiž ve svých dvaasedmdesáti letech v táboře v Osvětimi, a to dne 3. listopadu 1942, nedlouho po svém zatčení a deportaci. Maria byl pseudonym, vlastním jménem se jmenoval Jaroslav Mayer. Narodil se v Rakovníku v rodině advokáta JUDr. Karla Mayera 24. února 1870.

Mayerova rodina byla spojená s Křivoklátem. Jaroslavův dědeček Antonín Mayer pocházel ze Švábska a celý život pracoval ve fürstenberských službách. Od roku 1826 vykonával funkci hutního a důlního ředitele v Novém Jáchymově a měl na starosti provoz místních železáren. Otec Karel působil v šedesátých letech 19. století na Křivoklátě jako státní notář a 4. května 1865 byl dokonce přijat za příslušníka křivoklátské obce. Těsně před Jaroslavovým narozením se rodina přestěhovala do Rakovníka. Budoucí právník a spisovatel měl dvě starší sestry a po něm se narodilo ještě osm dalších sourozenců. Karel Mayer nechal proto v těsném sousedství rakovnického děkanství a kostela sv. Bartoloměje, proti přilehlé zvonici, postavit velký prostorný patrový dům, zvaný dnes Mayerův (čp. 188/I).

Mladý a nadaný Jaroslav maturoval na gymnáziu v Praze v Truhlářské ulici. V roce 1893 byl na české univerzitě promován doktorem práv. Z doby vysokoškolských studií zanechal první konkrétní stopu svého kontaktu s Křivoklátem. Narazili jsme na ni nedávno při procházení rodinného fondu Sýkorů, majitelů známého hotelu v Křivoklátě. V lednu 1892 poslal dvaadvacetiletý Jaroslav Mayer svou fotografii Františku Sýkorovi s dojemným věnováním: Svému nejlepšímu příteli panu Františku Sýkorovi v upomínku na společně prožité doby veselé: smutně věnováno. Tento obraz podepisuji s tím vroucím přáním, aby přátelská páska mezi námi nikdy nebyla uvolněna, aniž se přetrhla.

Po promoci začal Jaroslav Mayer pracovat jako právní koncipient v advokátní kanceláři svého otce v Rakovníku, pak v Hradci Králové a nakonec v Praze. V této době se intimně sblížil se Zdenkou Fikarovou, dcerou advokáta JUDr. Karla Fikara. Oba se jistě znali už delší dobu. Dne 10. května 1896 se Jaroslav se Zdenkou vzali ve farním kostele sv. Jindřicha v Praze. Jejich sňatek byl zapsán také do křivoklátské matriky, kde měla nevěsta hlášené bydliště (čp. 15). Zjistíme odtud, že ženichovi šel za svědka MUDr. František Sýkora.

Rodina Karla Mayera měla k Fikarům rozhodně blízko. Fikarové byli český významný rod právníků, který pocházel ze Strakonic. Karel Fikar, otec Zdenky, promoval na doktora práv v roce 1862 a od roku 1866 plnil povinnou praxi právě u notáře Karla Mayera na Křivoklátě. Otcové obou snoubenců se tedy dlouho znali a je zřejmé, že rodiny i později udržovaly vzájemné styky. JUDr. Karel Fikar se oženil s Arnoštkou Kalinovou z Jäthensteinu, příbuznou známého rodu na Křivoklátsku. Měli spolu tři děti: Zdenku, Bohumilu a syna Karla. Rodina se pak stěhovala podle otcovy práce. Pobývala v Jičíně, v Hradci Králové a v Rychnově nad Kněžnou. V době Zdenčiny svatby už zakotvila na Křivoklátě. To potvrzuje i svatba mladší sestry Bohumily z února téhož roku (1896), kdy si v amalínském kostele vzala Jindřicha Balvína. Už v roce 1906 na Křivoklátě zemřela Zdenčina matka Arnoštka a o rok později mladší bratr Karel, strojní inženýr. Úmrtí otce bychom museli dohledat – na hrobě jeho jméno uvedeno není.

Jaroslav Maria patřil v meziválečném období k populárním dramatikům a prozaikům, byť jeho dramata moc úspěšná nebyla. Soustředil se tedy na romány. Psal pod vlivem dekadence a naturalismu a co do počtu děl byl velmi plodný. Kritizoval současný svět, na mušku si bral poměry za první republiky, z níž nebyl nadšený, a myšlením se vracel k 19. století. Bohužel ve své době byl už spíše epigonem těchto uměleckých směrů.

Mariova díla jsou smyslná, erotická, fyzicky i duševně drsná, plná konfliktů a záhuby. Vyžíval se v kontrastech těla a duše, lásky a smrti, v degradaci člověčenství, v determinaci přírodou, v deziluzi a v úpadku člověka. Jeho romány rozkrývají společnost a zabývají se morálním rozvratem. V každé lidské bytosti panuje zlo, které vyjde napovrch. Mariovo dílo je ovlivněno právnickým povoláním, bezpočtem sporů a případů, které musel ve své kanceláři řešit. Neúprosná, nelidská, odosobněná mechanika justice a práva v lecčems připomíná Franze Kafku. Tematika politikaření, stranictví, korupce, problémy justice, neprůhledné financování – to vše z Jaroslava Marie dělá autora veskrze aktuálního.

Maria se inspiroval Richardem Wagnerem, Henrykem Ibsenem, přátelil se s dekadenty kolem Jiřího Karáska ze Lvovic a časopisu Moderní revue, stýkal se se známou malířkou a intelektuálkou Zdenkou Braunerovou. Miloval Itálii, kam se svou manželkou (často i sám) pravidelně jezdil, a samozřejmě obdivoval renesanci. Na cestách jej někdy doprovázela i přítelkyně Braunerová.

Za okupace patřil Maria k přední české inteligenci, tehdy hlídané a sledované. Ve své táborské advokátní kanceláři zaměstnával koncipienta, který byl za heydrichiády zatčen a nakonec zastřelen. Mariovo uvěznění snad s tím souviselo, i když příčina není zcela známa. Do politiky ani odboje se nepletl. Zatčen byl 20. 6. 1942 a postupně vězněn v Táboře, v Praze a v Terezíně. Kolem 5. září jej nacházíme v Osvětimi. Ve vysokém věku se zde brzy nakazil tyfem a už 3. listopadu zemřel.

Jaroslav a Zdenka Mayerovi byli bezdětní, jejich příbuzenstvo však bylo široké. Mariův synovec Jiří Mayer, taktéž právník a spisovatel, bezprostředně po válce zmínil osudy své tety Zdenky po zatčení jejího manžela: Štvaná manželka, teta Zdenka, prchá do Prahy, aby tu nalezla útočiště u příbuzných na Smíchově. […] A pak ticho, hluboké, bolestné a beznadějné, marné pokusy tety Zdenky o vyproštění a konečná únava, resignace a jakýsi druh otupění. Svého muže přežila o rok. Její urna byla postavena na hrob rodičů a bratra na Křivoklátě. Urna dnes sešlá a otlučená, vystavená nepřízni osudu, jako byl závěr života obou manželů. Přesto přežila do současnosti.

***

V době napsání tohoto článku vyšly paměti z pozůstalosti Jaroslava Marii, nazvané prostě Já (vyd. Academia, 2020). Autor je psal na konci svého života. Zabývá se v nich především svým vnitřním intelektuálním světem, vyznává se z lásky k Itálii, k hudbě, k literatuře, neopomenul ani své právnické povolání. Rodině se věnuje méně a možná překvapivě minimum prostoru dostala v Mariově vlastním životopise jeho manželka Zdenka. Z toho mála, co o ní Maria napsal, i z toho množství, co neuvedl, si můžeme představit tichou věrnou ženu, pečující láskyplně o zázemí dravého individualisty s bohatým rozbouřeným nitrem a s četnými zájmy. To se ovšem jen domníváme. Zdenka jako by se v Mariově vnitřním světě rozplynula…

JČ

V době romantismu, kdy rostl zájem mimo jiné o české hrady, začínal být pro veřejnost objevován i Křivoklát. Přitahoval slavnou středověkou minulostí, spojením s českými králi, ale i hlubokými lesy a drsnou okolní přírodou s vysokými kopci. Po velkém požáru hradu v roce 1826 se mohlo začít s opravami a proměnou této prvotřídní památky. Nešlo však jen o hrad, ale i o úpravy jeho okolí. Holé kopce začaly být systematicky zalesňovány a protkávány sítí pěšin a cest, často zpevněných nasucho skládanými opěrnými zídkami z kamenů. Dodnes se jich zde nachází bezpočet. Návštěvníkům se nabízely neotřelé výletní cíle, lavičky a krásné pohledy nejen na hrad, ale i do přilehlých údolí, okrášlených vodotečemi. Okolí hradu se měnilo v odpočinkový procházkový park.

Jedním z takových cílů se stalo křivoklátské Paraplíčko s výhledem na obec Roztoky, tamní hamry a na soutok Rakovnického potoka s Berounkou. Paraplíčko vznikalo nejspíše v této době, ještě před polovinou 19. století. V pátek 21. srpna 1846 jej navštívil mladý český básník Václav Hanuš Kokořínský a své dojmy nám popsal:

Ještě toho dne vedl mě p. M. na takzvanou „cestu k parapleti“, která na stráni pohoří proti Křivoklátu východně se pnoucího, zřízena jest a vyhlídku na hrad v té samé podobě nám poskytuje […]. V pohledu na staroslavný hrad se pokochavše, šli jsme po oné cestě dále a přišli až k onomu parapleti, od něhož cesta jméno dostala a kdež také svůj konec má. Paraple toto není nic jiného než besídka na způsob deštníku zřízená. Jest to vskutku znamenité místečko a zcela se nedivím, že křivoklátští páni úředníci i tamější krásná pleť tak si je zamilovala a o jeho okrášlení tak horlivě pečuje.

Překvapeno tu oko mé tou nejkrásnější vyhlídkou, jaké užíti mi kdy přáno bylo. Na západ otvírá se přede mnou široké údolí, jímž „Mže strebronosná“ své hravé vlny žene, je o patu skály, na níž stojím, rozráží, svůj břeh na podobu kotle zahýbá a brzo opět do jiného údolí zabíhajíc, sledujícímu zraku se ztrácí. Zde také pod skálou červený Rakovnický potok do Mže se vlévá. Naproti nám na pravém břehu řeky rozkládá se vesnice Roztoky se železnými hamry, které poblíž řeky stojí a zvláštního podívání za večera poskytují, kdežto z komínů sršící jiskry nad hamry zářivé sloupy působí. Pozdvihnu-li zrak výše, tu samé pohoří a homole spatřím, ježto jaksi zádumčivě jako ohromné mohyly nad lidskými příbytky čnějí. Od Roztok na západ ukazoval mi p. M. na několik pahorků, mezi nimi údolí že Hroby nazvané jest, pravil, kdež prý také vskutku mnoho hrobů a starožitností odkryto bylo.

Kromě jiných si asi o sedmdesát let později, někdy v druhém desetiletí 20. století, vzpomněl na Paraplíčko vysloužilý křivoklátský stavební inspektor Jan Urban, který si též pořídil drobný náčrtek této malebné stavby. O Paraplíčko se v minulosti staral, když byl ve fürstenberských službách:

Touto pěšinou, vedenou po úbočí příkré stráně lesní, lze v chladném stínu, zvláště v létě velice příjemném, odbočiti z okresní silnice proti pivovárním sklepům a přijíti až na skalní lesní výběžek proti obci roztocké, kdež postavena dřevěná lavička kolem dubového sloupu, opatřeného šindelovou kuželovitou střechou, kdež se všeobecně říká U Paraplíčka. Málokterý navštěvovatel Křivoklátu opomene navštíviti toto půvabné místo, z něhož si přináší ty nejluznější dojmy získané pohledem na horskou krajinu a romantické údolí řeky Mže čili Berounky.

[…] Když staré Paraplíčko počalo se viklati a šindelový kryt také vyžadoval potřebné opravy, byl po návrhu pisatele tento památný objekt zcela nově upraven a jest podnes milým útulkem poutníků toužících po odpočinku, zvláště pak mládeže, jež vyrytím svého jména do dřeva hledí svoji návštěvu trvale poznamenati. Mnoho srdcí šípem lásky prostřelených lze tu spatřiti a čísti různých průpovědí. Ano, nějaký vtipný turista na stropě střechy v prkně vyřezal šíp směrem dolů k řece a k tomu nápis: Výška vody ze dne 25. května 1872. Rekonstrukci Paraplíčka provedl mistr tesařský Josef Šnobl z Křivoklátu.

Křivoklátský archivář Rudolf Maxera připojil poznámku: Roku 1929 opraveno Paraplíčko již nákladem vrchní správy státních lesů stavitelem Max. Šnoblem.

Paraplíčko tak zdobí skalnatý výběžek nad Berounkou už téměř dvě stě let. Stalo se výmluvnou připomínkou romantických časů, kdy Křivoklát nebyl ještě masově navštěvován, ale na hrad zavítali četní cestovatelé a poutníci. Mezi nimi i básník Václav Hanuš Kokořínský nebo před ním Karel Hynek Mácha.

JČ

Smírčí kříž? Celní kolo? Hraniční mezník? Někdy stěží určíme pravý důvod vzniku takové památky. Na Rakovnicku se těchto kamenů dochovalo několik. Mají záhadný původ a jejich vznik i stáří jsou obestřeny tajemstvím. Tak je to i s křivoklátským křížem. Dnes jej najdeme na parkánech hradu, nedaleko od hlavní věže. Kde se vzal na tomto nepůvodním místě? Kde se s ním setkávali naši předkové?

Někdy po roce 1913 začal v Praze psát své paměti vysloužilý fürstenberský stavební inspektor Ing. Jan Urban. Vložil do nich řadu kreseb, náčrtků, popisů a dalších pozoruhodností. Týkají se samotného hradu a samozřejmě i Amalína, Bud a jejich okolí. Setkáváme se zde poprvé s hledaným kamenem. Urban o něm napsal: Pískovcový kámen k označení cest na Křivoklátsku. Nalezen na staré, tak zvané Pražské cestě v polích jihozápadně od lesní kaple sv. Eustacha u Křivoklátu. Zaměřil 19. 3. 1882 Inž. Urban. Stavitel k náčrtku zapsal i rozměry: kámen je 1,21 m vysoký, 0,65 m široký a jeho tloušťka je 0,24 cm. Jednotlivá ramena kříže, vystupující plasticky z plochy, jsou silná 0,10 m.

Zdá se, že rok 1882 může být také letopočtem nálezu kamene. Přesné místo Urban nezaznamenal, jen obecně zapsal uvedenou polohu. Křivoklátský archivář Rudolf Maxera však k Urbanovu zápisu připojil dne 1. 7. 1933 poznámku: U polní cesty od Černého lesíka ku školce v Habřině. Na udání pamětníka p. Stanisl. Rysky st. O něco později Urban celý zápis doplnil poznámkou: Kámen tento byl hospodářskou správou použit jako překladová deska přes stoku před domem čp. 4 v Křivoklátě. Můžeme soudit, že se tak stalo krátce po jeho nálezu.

Jak dlouho sloužil kámen jako překlad přes amalínskou strouhu, nevíme. Setkáváme se s ním v roce 1938, když rakovnický archivář Jan Renner vydal tenkou publikaci nazvanou Kamenné památky. Dotkl se v ní i kamene z Křivoklátu a napsal, že když byl kámen před čp. 4 objeven, byl požádán lesní rada p. J. Šnobl, aby jej zachránil před zničením, dal jej ochotně vyzvednout a postaviti tam, kde jistě ujde osudu, jaký by jej byl stihl, kdyby déle byl býval ponechán na místě svého posledního určení. Jistě se tak stalo kolem roku 1933, když Maxera zapsal svou poznámku. V roce 1938 se kámen už nacházel na hradě, kde byl podle Rennera o zeď veliké věže podepřený. Na přiloženém snímku vidíme, že není ani zčásti zakopaný.

Od té doby se kámen nacházel uvnitř hradu. Až donedávna jej mohli návštěvníci spatřit na druhém nádvoří, u východu z bývalé krčmy, dnes svatební síně. Kolem roku 2010 byl přemístěn na parkán a částečně zahlouben na místě, kde spočívá dodnes. Jan Renner podal i své vysvětlení účelu této památky: Zmiňovati se o významu pražské silnice v dávných dobách bylo by zbytečno. Jest jisto, že se na ní sběhly různé události uplynulých staletí. Upomínkou na ně byly mnohé kamenné památky.

Tak zvanou „pražskou cestu“ najdeme na mapách 19. století. Táhla se od Písků k Městečku, kde se stáčela přes Polínka k Amalínu. Jedna z variant mapování stabilního katastru zde na okraji lesa, poblíž současné hlavní silnice, zaznamenala značku stojícího kamenného objektu, zhruba v místech dnešní lesní závory. Cesta odtud vedla kolem roku 1840 přímo k lesní školce (Baumschule). Že by uvedený objekt mohl být kámen s křížem, který hledáme, je ovšem pouhá domněnka. Doklad pro to nemáme.

Kámen na hradě už bude navždy mlčet, proč byl vytesán a kde byl původně umístěn. Možná se ještě podaří objevit přesnější zprávu v písemných pramenech. Možná nám některý křivoklátský pamětník osvětlí další souvislosti. Možná někdo ví o kameni více…   

JČ

Chodíme kolem nich denně, ale už si jich nevšímáme. Přitom znaky umístěné na průčelí kostela sv. Petra na Amalíně působí i přes svou zašedlost mimořádným a tajemným dojmem. Stavitelé do nich zakódovali věčnou připomínku na zrod nové podoby svatostánku, jak ji vidíme dnes. Vznikla v letech 1884–1885, kdy byl kostel přestavěn podle novogotického návrhu Josefa Mockera. Stavba se týkala především lodě a věže, presbytář zůstal původní, i když s novým vnějším pláštěm. Kostel tak z přední strany působí majestátně. Tento výraz umocňuje dominantní velkorysé schodiště, vysoká novogotická věž s hodinami a celkové umístění štíhlé stavby v kopci, ve vyšší poloze. Dokonale směřuje vzhůru, k nebesům.  

Výrazný portál je ozdoben špičatým štítem (tzv. vimperkem), lemovaným třinácti kraby v podobě trojlistů. Nad špicí se tyčí socha apoštola sv. Petra s rozevřenou knihou evangelií a s dvěma zkříženými klíči od nebeské brány. Apoštol vypadá před velkým novogotickým oknem a pod útlou vysokou věží poněkud umenšený a pokorný. Nachází se přece na prahu nebeského království.  

Vimperk je ozdoben znakem knížecího rodu Fürstenberků, patronů a stavitelů kostela. V poli znaku vidíme orlici hledící vpravo (z pohledu štítonoše). Na hrudi má čtvrcený štítek, v jehož prvním a čtvrtém poli je umístěna korouhev a ve druhém a třetím poli kosmé zubaté břevno. Štítek, kterým Fürstenberkové obohatili svou původní červenou orlici, připomíná získaná panství Heiligenberg a Werdenberg, nedaleko Bodamského jezera. Na štítě znaku s orlicí je posazena knížecí koruna se zlatým křížkem. Jde o mimořádný symbol, protože Fürstenberkové drželi knížecí titul jako jeden z mála šlechtických rodů v Čechách.  Řada míst na Křivoklátsku je dodnes touto výjimečnou korunkou označena. Jde o nejvíce reprezentativní připomínku někdejší fürstenberské slávy.  

JČ